Alexand Isajevič Solženicyn - seminární práce - 2. část

1. dubna 2008 v 18:08 | Tereza Svátková |  Referáty, seminárky, taháky

Trkalo se tele dubem

N
akladatelství Akademia nyní vydalo - pod nešťastným a zavádějícím názvem Autobiografie - jeho slavnou knihu Trkalo se tele s dubem ve výtečném překladu Ludmily Duškové. Kniha je koncipována jako jakási rukověť spisovatele, který bytostně potřebuje a chce psát pravdu a současně si díky svým lágrovým zkušenostem plně uvědomuje realitu totalitního režimu. Časově text začíná vzpomínkami na tvorbu v lágrech a hlavně ve vyhnanství. Jsme konfrontováni se Solženicynovou sebekázní, díky níž mohl každodenně psát ještě po náročné práci učitele, přičemž současně musel složitě schovávat každý rukopis, rozepsanou práci nebo jen poznámku, aby nebyly nalezeny při případné domovní prohlídce.
Základní text knihy vznikl na jaře roku 1967. Složenicyn se právě chystal do další fáze svého zápasu s režimem, charakterizované psaním protestů a otevřených dopisů. Navíc - jak sám uvádí - byl v této době "mezi dvěma balvany". Šlo o jeho dvě vrcholná díla - lágrovou epopej Souostroví Gulag, kterou právě dokončil, a mnohosvazkovou kroniku nástupu komunismu v Rusku Rudé kolo, na níž se chystal pracovat.
Původní text byl postupně doplněn pěti Dodatky - první tři byly v určitých časových odstupech napsány ještě v Sovětském svazu, zbylé dva pak těsně po vyhnání z vlasti. Teprve ve vydání z roku 1996 však mohla být uvedena některá jména a skutečnosti, jejichž dřívější publikování by dotyčným způsobilo nemalé problémy.
Vyprávění je psáno strhujícím způsobem a je velmi nesnadné se od něj odtrhnout, ať už jde o vylíčení zákulisí publikace první Solženicynovy oficiálně vydané práce - novely Jeden den Ivana Děnisoviče v liberálním žurnálu Novyj mir, objevení a zabavení části jeho osobního, historického a literárního archivu sovětskou tajnou policií KGB, udělení Nobelovy ceny za literaturu nebo poslední zatčení a deportaci ze Sovětského svazu.
Kniha obsahuje i řadu unikátních fotografií včetně snímku hlavní hrdinky nejslavnější Solženicynovy povídky Matrjonina chalupa a velké množství archivních dokumentů, získaných často až po pádu komunismu v Rusku.

Jeden den Ivana Děnisoviče

Místo:Pracovní tábor gulag


P
ovídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou armádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménem Ivan Děnisovič Šuchov, prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgáni strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt. Povídka je postavena na vyprávění ve 3. osobě po jeden den od budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění (parťák Ťurin, Gopčik, Kilgas, hluchý kapitán Bujnovskij, slídivý Feťukov, Pavlo, César - balíček, Estonci apod.). Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství uchylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Takto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).
Solženicyn novelu napsal poté, co v gulagu strávil 8 let, koncem roku 1951.
Předtím byl vězněn v Usť-Ižmě, kde roku 1943 prodělal kurděje, v důsledku čehož přišel o většinu zubů a začal šišlat.

Z přednášky na harvardské univerzitě v roce 1981

K
dybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.
Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti - vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit.
Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru. Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?
Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí - přinejmenším podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví, že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku. V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho nemůže chtít víc. (Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo podstoupil nějaké riziko - budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání, až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot). Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni. V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd. Tisk - a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec - se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem "každý má právo vědět!" (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo - dnešnímu člověku vyrvané právo: právo člověka nevědět. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy. Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem. Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých případech vzestup, ale v jiných - vzácnějších - úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou. Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady. Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa, vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat "racionalistický humanismus" nebo "humanistická autonomie". Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak - nese s sebou řadu dalších. Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké, všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí jeho odpovědnosti před Bohem a před společností. Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že "komunismus je naturalizovaný humanismus". Není náhodou, že se všechny znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«. Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud materialismu, který vede více do leva, je tedy důslednější. A humanismus, který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela, a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě proto je úloha Západu tak těžká - obstát vůči Východu. Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských formulích je pravé začátečnictví.
===

Překlad uveřejněn v Týdeníku Politika, č.65/1992 (redakčně kráceno).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I LIVE MY LIFE! I LOVE MY LIFE :D